Přitom to mohlo být všechno jinak. Podle prvních předválečných plánů měla dálnice vést severněji než dnes. Inženýři ji ve snaze vyhnout se negativním zásahům do života lidí ve městech (Beroun, Králův Dvůr i Zdice), trasovali náročným terénem zhruba kolem Hýskova. Slabá socialistická ekonomika ale potřebovala levnější variantu, a tak se dálnice přesunula do stavebně příznivého údolí řeky Litavky. Odpor místních byl značný, ale marný. V demokratické společnosti by něco tak arogantního a brutálního možné nebylo. Dálnice připravila město Králův Dvůr o jeho centrum a přeťala ho na dvě části. Nenávratně zničená je zámecká zahrada, hluk projíždějících aut má nepříznivý vliv na psychiku i zdraví. Ještě horší je pak prach, který obsahuje nanočástice výfukových plynů. S prachem i hlukem se současné vedení radnice snaží bojovat vysazováním stromů a rekultivací zeleně, rozdělené město už ale asi nikdo nikdy nespojí.
A jak už je to vlastně dlouho, co se po dálnici poprvé rozjela auta? Jednotlivé úseky se slavnostně otevírali nejčastěji v měsíci říjnu. Poprvé se tak stalo 20. 10. 1982, kdy byla uvedena do provozu část z okraje Prahy k obci Loděnice. O dva roky později, přesně 16. 10. 1984 se pak asfaltový had posunul až těsně před Beroun. Po mostě, který byl ve své době nejdelším ve střední Evropě, se ale auta začala nad Berounem prohánět ještě o rok později – 4. 10. 1985. Letos je to tedy kulatých třicet let. A jak to bylo dál? Dlouhé čtyři roky končila dálnice v poli mezi Berounem a Královým Dvorem. Teprve 29. 9. 1989 (tedy také skoro v měsíci říjnu) byl otevřen další úsek, díky kterému se D-pětka posunula přes Královák a Zdice až za obec Bavoryně.
Po dělnících, kteří na přelomu 70. a 80. let minulého století dopravní tepnu budovali, zůstal Berounu nejen most, ale také jeden v pravdě danajský dar v podobě stavební ubytovny. Postupně chátrající objekt „zdobil“ předměstí až do loňského jara, kdy Město Beroun na vlastní náklady zbouralo a odvezlo to, co z něj zbylo.
