Není to tak dlouho, kdy berounští fajnšmekři jezdili do Loděnice na různé kulturní lahůdky. Teď už je to ale minulost. Na jakou nemoc vymírá loděnická kultura?
Bočková: Jsme rádi, když slyšíme ohlasy na doby, kdy jsme se hodně věnovali kultuře v Loděnici. Pavel jako hlavní osoba Společenského klubu a já jako zakladatelka občanského sdružení Art Time, které podstatně rozšířilo umělecké vzdělávání v Loděnici. Kromě vedení pěveckého sboru Comodo a kapely Tři dny na břiše směřujeme svou kulturní energii mimo obec.
Machač: Nenazval bych to vymíráním kultury. Jde o proměnu její kvality a kvantity. Naše tehdejší, vcelku systematická dramaturgie Klubu zahrnovala koncerty – například Hegerová, Mišík, Prokop, Suchý či Sto zvířat, divadla – třeba Sklep, nedělní představení pro děti, filmový klub a téměř dvacet Otevřených jevišť, kde účinkovali amatéři i profesionálové bez nároku na honorář. To byla radost.
V čem byl tedy problém?
Machač: Ten skutečný? Slavnou éru Klubu i Art Time umožnil za svého starostování Karel Paták, člověk veskrze kulturní a vzdělaný. Pak se významně změnil lokální režim. Kdybyste se vy stal vladařem, taky byste nebyl nadšen ze svých kritiků, takže byste se je asi snažil odsunout z viditelných míst. A tak jsem byl odvelen z Klubu a Táňa z Art Time a obou těchto institucí se ujali loajálnější občané. Nešťastnou náhodou se dokonce stalo, že server, jejž spravoval tehdejší „provládní“ zastupitel a na němž byly umístěny pečlivě vedené stránky Klubu a naší kapely, zřejmě nějak upadl a jako na potvoru se prý zrovna oboje naše stránky nenávratně porouchaly. Vymazání historie tak bylo završeno. Nyní obec financuje zhruba ve stejné výši jako dřív přibližně třetinu dětí v Art Time a pětinu kulturních akcí oproti minulosti.
Tedy nic nového pod sluncem. Zní to skoro jako z románu.
Machač: Taky nám to tak připadalo. Vydám alegorické paměti s názvem Deset kilometrů a třicet let za Prahou.
Na jaké lokální kulturní akci jste byli naposledy jen jako diváci?
Bočková: Tak já to přiznám. Byla jsem před pár lety pozvána na akci, kterou pořádali současní kulturní činitelé a která se v Loděnici s velkým úspěchem koná znovu a znovu. Zkrátka jsem jak slepá k houslím přišla na travesti show, prostyděla jsem představení a jsem bohatší o poznání, že tohle není moje parketa. Samozřejmě ale neupírám tomuto druhu umění a zábavy právo na existenci, jen si ho nějak neumím vychutnat. Nepřesuneme se k zábavnějším tématům?
Dobře. Má na kulturní život v Loděnici nějaký vliv, že se tu lisují gramofonové desky nejlepších světových interpretů všech možných hudebních žánrů?
Bočková: Myslím, že ne. V dobách rozkvětu Klubu se stávala Loděnice pro hodně lidí kvůli kultuře poutavější než kvůli výrobně desek.
Přesto – patříte k autorům, kteří pravidelně dodávají skladby na školní cédéčka SZUŠ Dr. Lidinské, která vyrábí právě místní „Gramofonka“.
Bočková: Pravda, to jsem si neuvědomila. Napsali jsme s Pavlem něco málo pro kapelu, ale co nás vyloženě baví, je psaní textů pro dětský sbor Lentilky, který vedu v berounské soukromé umělecké škole. Na cédéčku máme s Pavlem vždycky jednu písničku – aby to nevyznělo, že jsou všechny od nás. Písničky skládají kantoři, děti, rodiče, přátelé a nahrávají profesionální muzikanti, kteří ve škole učí, a děti. Výsledek je tak působivý, že leckteré písničky hravě u dětí konkurují písničkám Svěrákovým nebo právě populárním písním z populární scény.
Těžko vylíčit pocity, jaké člověk prožívá, když vidí, jak to ty děti baví, s jakou chutí naše písničky zpívají, jak si k tomu vymýšlejí a secvičují pohyby pro jevištní vystoupení, nebo když si rodiče s úsměvem stěžují, že kdykoli sednou do auta, musí se pustit právě tohle cédéčko a že už ho sami umějí nazpaměť.
Je složitější napsat písničku pro dospělé nebo pro děti?
Machač: Když jsem se doslechl, že škola hodlá každoročně vytvářet autorské školní CD, byl jsem bezmála u vytržení, rozhodně u obdivu, a bylo mi potěšením, že se jako spoluautor můžu drobně podílet na jeho podobě. Míla Lidinská každý rok určí téma, Táňa dodává konkrétní nápady pro náš text a já se je snažím sesmolit do rýmovaček. Krásná dřina.
Nějakou ukázku?
Bočková: Děti v Lentilkách mají při zpěvu v očích takzvané čertíky a my se v textech snažíme naservírovat něco málo i jejich dospělejším posluchačům. Například písnička Klobouky začíná takhle: Vlezli jsme na půdu s holkama / a vlastně taky s klukama, / našli jsme tam v pytlích od mouky / – nelžu vám – dvacettři klobouky. Pak si ty holky a kluci nasazují různé klobouky a fantazírují třeba takhle: Největší klobouk je sombrero, / nosí ho Roché i Ferrero. / Mexičan řekne ti „tě perros!“ / s Carmen pak skočí si boleros. A na závěr parafrázovaná moudrost z písně Voskovce a Wericha s narážkou na další jejich slavný šlágr: Je to prý pravda odvěká, / leckdo se ji nikdy nedoví, / klobouk že dělá člověka, / i když má šaty ve křoví.
Machač: Nebo výtažek z písničky Ošklivá krása, která je sice trochu morbidní, ale v závěru se ukáže, že nebylo tak zle: Byla jednou jedna / malá čarodějka. / Její matka ježibaba, / její otec hejkal. Zápletka spočívá v rozdílné estetice dnešního člověka a čarodějky: Čárka byla hezká holka, / v oblékání vkusná, / chtěla však jak ježibaby / býti řádně hnusná. Takže navštíví plastického chirurga: Vytvořil jí bradavici, / kuří očka, vrásky, / dlouhou bradu, obří zuby, / nezbylo nic z krásky. Osobní dopad tohoto činu je tento: Ještě trochu dezinfekce / na všechny ty stehy… / Čárka šťastná, rodiče maj‘ / oči plné něhy. Nakonec přiznáváme, že to byla jen fikce, že to sympatické děvče žádný takový nevratný krok neučinilo.
A jeden chlub: loňská píseň Mezikontinentální koberec zaujala lichotivé místo v hitparádě rádia Proglas.
Koná se pak nějaké cédéčkové turné?
Machač: No právě. Škola pořádá v Berouně Mazec, což je pětice koncertů ve dvou dnech, kde hraje kapela včetně dechové sekce, dětí zpívají ostošest pro víc než tisíc diváků a člověku by až slza dojetí ukanula.
Bočková: Je to mazec v tom nejlepším smyslu.
